Křepel horský
Křepel horský
(Oreortyx pictus)
Anglicky: Mountain Quail
Německy: Berghaubenwachtel, Bergwachtel
Holandsky: Bergkuifkwartel, Bergkwartel
Rozšíření:
Obývá suché horské oblasti, stálezelené lesy, porosty borovic a dubů, obvykle v nadmořské výšce 1 250 - 2 800 m. n. m. Vyskytuje se na západním pobřeží USA a v Mexiku, vysazen byl i v Britské Kolumbii v Kanadě. Vytváří šest poddruhů. Jedná se o stálý druh - nemigruje. Ve své domovině je poměrně hojný, dokonce slouží jako lovná zvěř.
Rozlišení pohlaví:
S určením pohlaví mohou být poněkud potíže. Na rozdíl od většiny hrabavých, u tohoto druhu je kohoutek i slepička téměř shodně vybarven. Pohlaví lze určit teprve u zcela dospělých, alespoň 1/2 - 3/4 roku starých ptáků, dokonale opeřených. Sameček je o něco výrazněji zbarven než slepička. Nejlépe patrné je to na modře (šedě) zbarveném krku. U slepičky do modré barvy na krku a prsou zasahují i hnědá pírka, zvláště na rozhraní zadního krku a hnědých zad a křídel. U kohoutka je modrá barva krku a hnědá barva zad přesně oddělena. Kohoutek je také robustnější, mohutnější, ale to je nejlépe vidět u osvědčeného chovného páru, kde máme pohlaví ptáků na 100% jisté.
Na následující fotce je kohoutek vlevo:
Pohlaví u nepřepeřených mláďat určit nelze.
Hlasitost:
Jako většina hrabavých, ani křepel horský není nijak hlasitý. S výjimkou období toku jsou téměř němí. Na jaře, kdy probíhá tok, kohoutek sedává co nejvýše na větvi a snaží se upoutat slepičku jakýmsi štěkáním.
Náročnost:
Během celého roku jsou tito křepelové velice nenároční. Potíže nastávají pouze v době hnízdění. Prakticky žádný pár není schopen vysedět a odchovat kuřata sám, vinou toho, že po celé generace je chovatelé uměle odhovávali v líhni, s cílem co největšího zisku - což je velká škoda. Proto je nutné vejce průběžně sbírat a nechávat je líhnout v líhni. S odchovem kuřat větší potíže nebývají, je však třeba s umělým odchovem mít určité zkušenosti. I přesto se občas stane, hlavně v prvních dnech života mláďat, že bez zjevné příčiny uhynou.
Snášenlivost:
K sobě navzájem jsou křepelové velmi nesnášenliví. Jsou přísně monogamní - žijí výlučně v páru. Jakéhokoliv dalšího příslušníka svého druhu krutě pronásledují, včetně vlastních odrostlých mláďat. Zajímavé je, že ostatní křepely agresivně pronásleduje především slepička.
Jednou jsem z nedostatku místa umístila k chovnému páru křepelů dvě jejich vlastní kuřata - asi 2 měsíce stará. Kuřata byla odchovaná v líhni, starý pár je tudíž neznal. Celé tři dny jsem je sledovala, vypadalo to, že staří si mláďat nevšímají. Čtvrtého dne jsem našla jedno kuře s rozbitou hlavičkou, nezbylo mi, než ho utratit. Druhé kuře mělo hlavičku doslova skalpovanou.
Stejně nemilosrdně se budou křepelové chovat i k jiným druhům křepelů a hrabavých.
Na druhou stranu jsou ideálními ptáky do smíšených voliér. Ostatních ptáků si nevšímají. Jsou velmi klidní, nechovají se splašeně jako například příbuzní křepelové kalifornští. Vzhledem k jejich poměrně velké postavě je lepší nechovat je s příliš malými ptáky typu astrildů, protože se jich ti malí mohou bát.
Naopak je můžeme chovat prakticky se všemi druhy papoušků, větších holubů nebo plodožravých a hmyzožravých ptáků. Protože jsou poměrně velcí, ani větší papoušci si na ně netroufají. Kromě toho křepelové se zdržují téměř celý den na zemi, kam za nimi papoušci zpravidla nechodí. Sama mám ozkoušený bezproblémový chov společně s papoušky červenokřídlými, senegalskými, leskoptvemi, aymarami a latamy. U zkušeného chovatele, pana Čestmíra Drozdka, jsem tyto i jiné křepely viděla ve voliérách například s tukany nebo velkými ary a kakaduy!!
Klimatické podmínky:
Tento druh křepelů bez nejmenších problémů snáší i velké mrazy. Samozřejmě je třeba jim vytvořit nějaké zázemí, kde nefouká, není průvan, neprší a nesněží. Je ale zajímavé, že na rozdíl od jiných hrabavých snáší i vlhko - možná to bude tím, že pochází z horských oblastí. Protože nocují zpravidla na bidlech, teplé, suché hnízdečko ze sena či slámy většinou nevyužijí. Není však na škodu jim ho v klidném rohu voliéry připravit, rádi se tam zdržují během dne.
Chovatelské zařízení:
Protože se jedná o velký (dokonce největší) druh křepela, je třeba jim připravit přiměřeně velkou voliéru s přístřeškem, kde mohou bez problémů být celoročně. Odpovídající rozměry jsou alespoň 3 metry délky, 1 m šířky a 2 metry výšky.
Voliéru vybavíme několika silnými, rovnými bidly, kde mohou křepelové odpočívat.
Vhodné je připravit několik houští ze svazků větví, nebo do voliéry postavit několik jehličnatých stromů - křepelové se zde rádi zdržují a proplétají se větvemi.
Také není nutné, aby byla ve voliéře speciální dvířka mezi venkovní a vnitřní částí.
Křepelové se bez problémů naučí využívat běžné průletové okénko určené pro papoušky, jen je dobré jim pomoci tím, že k okénku umístíme bidlo nebo prkénko.
Důležité je však ve voliéře vybudovat alespoň jeden (raději více) úkrytů. Nejvíce se mi osvědčily jednoduché stříšky do tvaru písmene A, které mají dva východy. Ty lze zhotovit z prken, překližky nebo podobného materiálu, lépe vypadají například z chvojí nebo větviček. Do úkrytů, které mají jen jeden východ, se křepelům moc nechce, cítí se tam uzavření a bez možnosti včas ho v případě nutnosti opustit. Do úkrytu je vhodné nastlat dostatek sena, kde křepelové během dne rádi odpočívají.
Pokud křepelové úkryt nemají, jsou velmi nervozní, lekaví a při sebemenším vyrušení se plaší a prudce vyletují do vzduchu.
Dále je důležité dát jim možnost koupele v písku, které rádi využívají. Velmi rádi jsou také na sluníčku a na čerstvém vzduhu, bez ohledu na počasí. Proto doporučuji umístit je do venkovních voliér.
Krmení:
Základ tvoří jako obvykle zrní. Křepelové nejsou vybíraví a někteří chovatelé jim jako základ podávají jen pšenici, což ale jistě není správné. Já jsem velmi spokojená se směsí značky Deli Nature pro exotické holoubky a křepelky, která obsahuje 21 druhů zrní - od kukuřice, pšenice, fazole mungo až po proso. K tomu občas přidávám hrst granulí pro hmyzožravé zn. Nutribird.
Jednou týdně podávám nastrouhanou mrkev smíšenou buď se směsí pro hmyzožravé nebo s klasickou vaječnou směsí, občas také hrst moučných červů, nebo v létě čerstvé mravenčí kukly. Dommnívám se totiž, že tento druh je poněkud náročnější na živočišné bílkoviny.
Denně dávám zelené krmení, které mají velmi rádi, v zimě alespoň salát nebo čínské zelí. Rádi také ozobávají jablko napíchnuté na hřebíku.
Důležité je nekrájet potravu na malé kousky. Křepelové mají relativně silný zobák a co potřebují, tak si dokáží uzobnout, není tedy třeba jim potravu příliš připravovat. Už se stalo, že křepel sezobl kus potravy, který však na něj byl moc velký a udusil se. Proto je lepší jim vše podávat v přirozené podobě, i zelené krmení si bez potíží uzobnou.
Před hnízděním je dobré podávat často klíčené zrní a vaječnou směs, abychom ptáky dobře připravili na sezonu a vyprovokovali je k hnízdění. Z vlastní zkušenosti ale mohu říci, že to zřejmě nestačí. Při tomto způsobu krmení slepička nezačala snášet vejce, jen sem tam jedno nebo dvě vajíčka utrousila - třeba tři vejce za měsíc. Nejen že na ně nenasedla, ale při takové frekvenci snášení ej nebylo možné dát ani do líhně. Na radu zkušenějšího chovatele jsem začala podávat Směs pro nosnice N1 (průmyslově vyráběná směs pro slepice v době snášky). Během asi 1 měsíce slepička začala snášet pravidelně jedno vejce, za léto jich nanesla cca 50 kusů!! Sice na ně nezasedla, ale alespoň jsem je mohla bez potíží umístit do líhně a odchovat celkem 3 "várky" kuřat.
Čerstvě vylíhlá kuřata krmím Směsí pro kuřata K1, podle stáří pak přecházím (asi po měsíci) na Směs K2, která je hrubší a vhodná právě pro odrostlejší odchovance. Kuřata vyžadují vysoký podíl živočišné, měkké potravy, jinak si ozobávají prsty a mrzačí nožky. Denně (i vícekrát za den) podávám čerstvě nasbírané mravenčí kukly - zpočátku pečlivě přebrané, bez hlíny a především bez dospělých mravenců - těch se malá kuřátka bojí a odmítají se k nim jen přiblížit. Později je bez potíží možné nasypat do odchovničky celé mraveniště i s hlínou a mravenci, kuřata si vyzobou, co potřebují. Pokud nemáme kukly, je možné je částečně nahradit drobnými moučnými červy - s těmi ale raději opatrně, mají nestravitelnou pokožku a příliš ptákům neprospívají. Není vhodné podávat klasickou vaječnou míchanici, vejce apod., protože vlivem tepla vydávaného žárovkou v odchovně by se rychle kazilo a působilo kuřatům trávicí potíže. Se zeleným krmením také raději opatrně, na radu zkušeného chovatele je podávám až cca měsíc starým mláďatům - čerstvě vylíhlým kuřatům způsobuje katary.
Hmyz je nezbytné podávat nejméně první dva týdny života, pak již ho můžeme pomalu omezovat. Přibližně v jednom měsíci stáří již začínám nahrazovat směs pro kuřata směsí zrnin Deli Nature a kuřatům starším dva měsíce již směs pro kuřata nedávám vůbec a snažím se předkládat co nejpestřejší běžnou stravu.
Je zbytečné do vody dávat preventivně antibiotika, jak někdo také dělá. Naopak velmi vhodné je přidávat vitaminové a minerální přípravky - já podávám střídavě Optimin, Supervit D a především vynikající Promotor L.
V prvních několika dnech po vylíhnutí jsou kuřátka velmi zvědavá a sledují vše, co se okolo nich děje a co jen trochu připomíná zobák rodičů s nabídkou něčeho dobrého k snědku. Toho lze velmi dobře využít. Pomocí kapátka nebo pinzety lze například kuřata navést k napaječce a předvést jim, že obsahuje vodu k pití, nebo například jim párkrát takto podat mravenčí kuklu - kuřata ochutnají, zachutná jim to a dále už se budou živit sama.
Samozřejmostí pro kuřata i dospělé ptáky je podávání minerálů ve formě gritu a písku na trávení.
Křepelové jsou na krmení velmi nenároční a ochotně sezobou vše, co jim předložíme. Díky tomu jim můžeme bez potíží podávat opravdu pestrou krmnou dávku.
Hnízdění:
Tok začíná, podobně jako u dalších ptáků chovaných v našich podmínkách, na jaře. Kohoutek se předvádí před slepičkou. Zdržuje se na nejvyšších místech ve voliéře a hlasitě si je označuje jakýmsi "štěkáním". Napadá všechny domnělé konkurenty - i ptáky podstatně větší než je sám. Domnívám se ale, že skutečně nebezpečný by byl jen pro jiné křepelky či hrabavé. Ostatní ptáky se snaží pouze zastrašit - po vzoru krocana se načepýří, čímž několikrát zvětší svoji velikost, spustí křídla na zem a podniká "naoko" výpady směrem k soupeři. Vždy se však rychle stáhne zpět.
Nikdy jsem u nich nepozorovala nějakou vzájemnou náklonnost - kohoutek se o slepičku příliš nestará, není to jako například u křepelek čínských, kdy si sameček svou vyvolenou předchází tím, že jí nabízí ta nejchutnější sousta, čechrá jí peří nebo spolu spí přituleni v hnízdě. U křepelů horských jsem toto chování nikdy neviděla, stejně jako jsem nikdy nepozorovala páření.
Problémem u tohoto druhu, stejně jako u velké většiny dalších hrabavých, je to, že nejsou schopni sami vejce vysedět a postarat se o mladé. Došlo k tomu díky tomu, že po celé generace byla vejce slepičkám odebírána, a kuřata uměle odchovávána, aby jich jednoduše bylo více a chovatel více vydělal.
Vždy se však o přirozený odchov můžeme alespoň pokusit. Slepičce nachystáme úkryt ze svazku jehličnatých větví, vystlaný měkkým senem, v některém klidném rohu voliéry. Můj pár si dokonce oblíbil jen pouhý důlek v seně, jen si ho upravili podle sebe. Sem slepička zpravidla snáší vejce, ať už na ně zasedne nebo ne. Průměrná snůška je přibližně 10 - 15 vajíček. Pokud však slepička nehodlá na vejcích sedět, snáší pořád dál - můj pár za sezonu nanesl cca 50 vajec, každý den jedno. Inkubační doba je poměrně dlouhá - 24 dní.
Protože se mi kuřata nepodařilo odchovat přirozeně pod rodiči, nyní zde shrnu několik zásad a rad pro umělý odchov, ke kterým jsem se dobrala metodou "pokusu a omylu" :
- vejce je nutné denně odebírat, umístit je někam do chladna, nejlépe do misky se zrním, špičkou dolů. Pokud je necháme ležet, tam kde jsou, a neotáčíme je ani je nedáme špičkou dolů, vzduchová bublina se roztáhne jinam, než kde by měla být a způsobuje deformace kuřat.
- vejce se mi nepodařilo prosvítit běžnou prosvěcovačkou. Nakonec jsem využila přístroj pro sledování srdeční činnosti embrya ve vejci Buddy (informace najdete v časopise Papoušci).
- nejjednodušší je využít plně automatickou líheň, která se postará o automatické otáčení vajec, větrání a snadno nastavíme potřebnou teplotu a vlhkost - mě se osvědčilo cca 37,2 - 37,7 °C při vlhkosti cca 70 %,
- klubání kuřat by mělo proběhnout rychle, cca za 2 - 4 hodiny. Pokud trvá déle, kuřeti ven z vejce nepomáháme - buď ještě nenadešel jeho čas a předčasným vysvobozením ze skořápky bychom mu ublížili, anebo se jedná o slabého jedince, který se sám ze skořápky nedostane. Takové exempláře zpravidla stejně brzy po vylíhnutí uhynou.
- vylíhlá kuřata necháme jeden den v líhni, aby dokonale oschla a vytrávila zbytek žloutkového váčku.
- další den kuřata přemístíme do odchovny. Zde je důležitá jedna věc - zdroj tepla. Ten si nejlépe zajistíme zavěšenou žárovkou v jednom rohu odchovny. Kuřata pak podle potřeby se buď zahřejí pod žárovkou nebo naopak poodejdou pryč, pokud je jim příliš teplo. I zde jsem udělala chybu - kuřata jsem v dobré víře umístila do klasického inkubátoru pro papoušky s rovnoměrnou teplotou asi 36,5 °C. Rovnoměrná teplota však kuřatům nesvědčí, celou dobu jen zmateně pobíhala a zoufale pípala. Teprve po přemístění do odchovny se žárovkou se uklidnila a začala normálně přijímat potravu, spát atd.
- jako odchovna se mi osvědčila plastová přepravka na maso či uzeniny s plnými stěnami. Na dno nasypeme vrstvu písku, který je vhodné předem nahřát na plechu v troubě. Přes bednu přetáhneme pletivo, abychom nemuseli kuřata honit po bytě, a zakryjeme ji kusem látky - to aby v bedně bylo přítmí a klid a kuřata nebyla ve stresu. Důležité - vodu nabízíme výhradně z napaječky pro drobné ptactvo - tak se kuřata dostanou jen k pítku samotnému a nemohou se ve vodě brouzdat. Mláďata po vylíhnutí jsou velmi zvědavá, proto jim můžeme např. za pomoci kapátka napaječku předvést a ukázat jim, k čemu slouží. I v malé mělké mističce, jako je víčko od zavařovací sklenice, se mohou utopit - také se mi to již stalo! Krmení nabízíme opět n malých plochých mističkách - jako základ směs pro kuřata K1, denně v dostatečném množství čerstvé mravenčí kukly nebo alespoň moučné červy. Můžeme již od malička nabízet klas senegalského prosa - kuřata si s ním zpočátku jen hrají, později ho ozobávají a snáze se naučí zobat zrní. Míchanici nedáváme, neboť se vlivem tepla ze žárovky rychle kazí. Zelené krmivo podáváme raději až starším kuřatům, cca měsíc starým. Do vody přidáme vitaminy a minerály.
- kuřata rostou velmi rychle. Již po několika dnech se objevují letky a chocholka. Přibližně ve 2 - 3 týdnech již začínají opeřovat, nejprve křídla, pak zbytek těla, nejdéle to trvá na hlavě. Asi ve 4 - 5 týdnech jsou již prakticky opeřena do prvního opeření - nevýrazné, šedohnědé, s jemným vzorováním. Asi v 6 týdnech se již mezi tímto peřím začíná objevovat opeření dospělých - nejprve na krku, prsou a bocích. Přepeřování do dospělého šatu však trvá dost dlouho a kuřata nevypadají hezky. Teprve asi ve 4- 6 měsících jsou plně přepeřena do šatu dospělých, přesto v tomto věku není ještě snadné určit pohlaví. Pohlaví se lépe určuje u ptáků starších, alespoň ročních.
- růst kuřat se projevuje i na jejich zobáčku - zatímco čerstvě vylíhlá kuřata mají zobáček jemný, tenký a špičatý, což naznačuje, že se živí převážně živočišnou potravou, již u měsíc starých mláďat můžeme vidět proměnu zobáku v typický, krátký, kuželovitý, tlustý zobák dospělých jedinců.
- kružkujeme ve stáří asi 3 - 4 týdnů kroužky o průměru 6,5 - 7 mm. Dříve by jim kroužky padaly.
- asi ve stáří 5 - 6 týdnů již můžeme uvažovat o přesunu z odchovny. Tento přesun je však dost problematický, alespoň mě se to tak zdálo. Asi nejlepší postup je tento: v uvedeném věku kuřata přemístíme do bednové klece v bytě nebo někde v ptačím domku či přístřešku. Díky tomu jsou pořád relativně chráněná plnými stěnami, nemusí běhat po studené zemi a navíc zde máme zajištěnou stálou teplotu a není zde riziko dešťů apod. V této kleci je necháme alespoň dva týdny, aby si zvykla na přesun od žárovky do přijatelnější, nižší teploty. Pak, pokud je opravdu hezké počasí, je můžeme přemístit do voliéry - i do venkovní. Musí však být opravdu teplo a sucho. Stalo se mi, že jsem přesunula kuřata do venkovní voliéry zhruba koncem srpna - přes den sice byly tropické teploty kolem 30 °C, bohužel noci byly chladné a teploty klesaly až na 6 °C. Tuto noc kuřata nepřežila, druhý den jsem je našla všechna mrtvá, prochadlá.
- pokud odchováme kuřata v pozdním létě nebo na podzim, nezbyde nám než je přezimovat uvnitř při teplotách nad 10 °C. Pro adaptaci na nízké teploty potřebují ptáci čas a ten tito pozdní odchovanci nemají.Proto by to pro ně znamenalo jistou smrt.
- nepokoušíme se odchovaná kuřata přidat ke starému chovnému páru. Staří křepelové neví, že jde o jejich potomstvo a chovají se k nim stejně jako ke každému jinému vetřelci. Tak i mě se stalo, že jsem dala asi dva měsíce stará mláďata ke starému páru. Asi 2 - 3 dny si jich staří nevšímali. Nechala jsem se tím "ukolébat". Bohužel další den jsem našla jedno mládě uklované a druhé se skalpovanou hlavičkou.
Na závěr mi nezbývá než poděkovat zkušeným chovatelům hrabavých, panu MVDr. Pavlu Doubkovi a Mílovi Stehlíkovi, bez jejichž cenných rad by se mi odchov křepelů zřejmě nepodařil....Děkuji!
Denní činnost:
Jak už bylo řečeno, tento druh křepelů je mimořádně klidný. Ptáci si rychle zvyknou na svého ošetřovatele a rychle se stanou téměř krotkými. Jakmile jim předložím nějaké krmení, hned se běží podívat, co dobrého dostali, a nezřídka si ho vezmou i z ruky.
Velmi rádi se zdržují ve venkovní části voliéry, za každého počasí. Milují koupele v jemném suchém písku, stejně jako sluneční lázeň.
Přes den se křepelové zpravidla schovávají v úkrytu nebo jen tak odpočívají v hnízdě.
Mutace:
U tohoto druhu nejsou známé žádné mutace, dokonce ani modifikace. ¨
Věk:
Hrabaví ptáci se obecně nedožívají tak vysokého věku jako například papoušci. I přes poměrně značnou velikost se průměrná délka života tohoto druhu pohybuje kolem 10 let.
Cena:
Křepel horský je málo chovaným druhem, nejen u nás, ale i v celé Evropě. Tomu odpovídá i vyšší cena. Cena za pár se v České republice pohybuje kolem 3 000 Kč. V západní Evropě je cena za pár cca 180 EUR. Není však jednoduché je sehnat, a zvláště si obstarat ptáky navzájem nepříbuzné. Toto je obrovský problém hlavně v ČR, kde tyto ptáky chová jen několik chovatelů a jejich ptáci si jsou vzájemně příbuzní, ať už více nebo méně.
Zdravotní problémy:
Křepelové obecně jsou náchylní na nemoci zažívacího ústrojí, například na kokcidiózu, vzhledem k tomu, že se pohybují hlavně po zemi. Abychom tomu předešli, je ideální chovat je na snadno dezinfikovatelném povrchu, např. na prknech posypaných vrstvou písku. Též je možnost čas od času je preventivně proti kokcidioze přeléčit - tomu bych se ale raději vyhnula. Prvoci způsobující tuto nemoc si velmi rychle vypěstují odolnost proti lékům a až nemoc skutečně propukne, sulfonamidy již nebudou účinkovat.
Komentáře
Přehled komentářů
Se zájmem jsem si přečetl článek o křepelech horských a je téměř vyčerpávající. Sám mám s tímto křepelem letité zkušenosti. Rozhodně bych se nebál zkrmování zeleného krmení mnohem dříve, než v jednom měsíci. Já podávám zelený salát, ptačinec nebo listy pampelišky již asi od jednoho týdne. Ve společném chovu s jinými ptáky nebývají problémy, neosvědčil se mi však chov společně s holuby chocholatými, kdy samec holuba křepely intenzivně napadá v době rozmnožování(snad jako soka pro podobnou velikost a chocholku). V zimním období je klid. Asi před třemi roky jsem na internetu našel "stříbrnou" mutaci křepela horského - barvy jsou výrazně světlejší. Přeji úspěšnou sezonu 2009. S pozdravem P.Doubek
křepeli horští
(Pavel Doubek, 21. 2. 2009 22:04)